Půlka pilulky

Půlka pilulky a měla jsem pocit, že všechno odplouvá. Že jsem jen já. Bzukot emocí v mém těle ustal. Naprosto se vytratil bez jediného rozloučení, bez protestování. Byla jsem to jen já.
Nikdy předtím jsem nic takového necítila. Připadala jsem si, jako kdybych proplouvala vesmírem. Meteority emocí jsem odpuzovala na kilometry daleko. Nezajímaly mě. Vůbec. Ani jeden. 
To s vámi udělá půlka pilulky sedativ na uklidnění. 
Po celé dávce vás už nerozhodí vůbec nic. 
Fakt.
Všechen ten třes z těla zmizí. Dokážete se zase pohybovat po neznámých místech. Nepřidejte si ztraceni, protože strach vystřídá jasné uvažování. Máte nadhled nad situací, protože v tom okamžiku nejste na tom místě. Jste ve svém vesmíru, který nikdo negativně neovlivní a když ano, tak si s tím neděláte hlavu. Je to zkušenost, která se vás týká ale taky by se dalo říct, že netýká. 
A hlavně dokážete mluvit o bolístkách i bez úzkostí. Bez slz co se dřív hrnuly z pod víček. Je to svoboda. Stačí jen půlka pilulky a je po hořké pachuti v ústech a slaném vzlykání. 
Zase vás to postaví na nohy. 
Ale pak už se musíte snažit sami. Vlastně...pořád se musíte snažit sami. 

Něco tě trápí

Budivá noc.
Dneska byla jedna z těch nocí, které mě nutí přemýšlet nad tím, co tě trápí, protože sám mi to nechceš říct. Raději se převaluješ ze strany na stranu v nočním šeru. Muchláš a šustíš s pokrývkou, pod kterou spíš.
Nutí mě to se se taky převalovat a myslet na to, že mě ráno budeš s ospalým úsměvem budit na dobré ráno, jako by si chtěl říct, že se ti zdály ty nejkrásnější sny. Ale já ti to překazím a zeptám se. ,,A jaké jsi měl dnes sny?''
,,Co jsi říkala?'' Otevřu oči a snažím se rozkoukat ve tmě. Těsně u mého obličeje je ten tvůj a pořád dokola se mě ptá: ,,A co jsi říkala?''
,,Nic.'' Já nejsem ten kdo si v noci povídá. A tak spi prosím! Nebo mi už pověz, co tě trápí.
Osahal jsi polštář, jestli je na správném místě a pak se na něj položil hlavu. Ticho. Po chvilce je slyšet jen tvé hlasité oddechování.
Spím a na chvilku mám krásný příjemný pocit. Jak si ležím v teplé měkké peřině a nemusím vůbec nic. Jen dlouho předlouho takhle spát. Jenže tenhle sen na chvilku vystřídá alarmující pocit, že bych alespoň na chvilku měla otevřít oči. Jen na vteřinku se milimetrovou škvírkou mezi řasy podívat ven. Tam kde se nesní, ale tak kde se opravdu něco děje.
Sedíš v posteli a něco mumláš. Něco o nějakém počtu a o nějakých dveřích. Sbalíš si peřinu do náručí a vstáváš. Polekaně si sedám, protože nevím, co chceš dělat. Ale ty nic neděláš, jen s plnou náručí stojíš u rohu postele a díváš se na mě.
,,Kam jdeš?'' Ptám se, protože jsem vylekaná, že chceš uprostřed noci odejít a ještě ani nevím kam.
,,Je mi zima.'' Odpovídáš mi nazpátek a já jsem z tebe už úplně zmatená. Ale musím říct, že teď i pobavená zároveň.
,,Tak se přikryj.''
Leháš si zpátky na matraci. Popondaváš si polštář, aby ti dobře seděl pod hlavu a pak zase jen nahlas a v klidu oddychuješ.

Hledám

HLEDÁM:
(naléhavě)

mafiána, 25-30 let
vysokého jako hora
který jen tak neochorá
a nepodlehne rýmičce

s jizvou na rtu
hah, pan drsňák

hlavouna, ale ne tupouna
středně těžkého vrahouna
co se neloudá
a v kině kouká na 
akční trháky ne krváky

může být i romantik
ale
hodil by se spíš mechanik

revolver Magnum 357 je podmínka
jistě ho oceníš, moc pěkná mašinka
pokud nemáš, nezoufej
možná pořídíš i na eBay







je to ve své podstatě, hrozně stupidní

Ležela jsem na posteli. Mezi tisíci polštáři. Mezi tisíci popsanými papíry a snažila se je vtlouct do hlavy. Ale vlastně...snažila jsem se opravdu? Opravdově, co nejvíc to jde?
Ne.Vlastně fakt ne.
Nesoustředila jsem se. Hlavou mi létaly myšlenky o hodně jiných věcech.
Co bude, když to nezvládnu? Když na něco zapomenu? Když to nestihnu? Jedna odpověď, žádná nebo všechny? 
A co bude, když to zvládnu? Tisíc dalších papírů o něčem jiném? 
Mám na to vůbec?
A chci to vůbec?
Dělalo se mi zle. Cítila jsme odpor k tomu, co bude následovat. Každé ráno jsem posouvala budík o chvilku. A ještě o chvilku, protože jsem se snažila odvrátit chvíli, kdy si budu muset sednou (lehnout) k poznámkám (do poznámek) a myslet na to všechno. I když to je naprosto zbytečný. Já vím. Soustředit se na svůj cíl, ale to bylo právě to. Já už nevěděla, co je tím mým cíle. Věděla jsem, co stoprocentně už nechci.
Nechci už každý den (celé týdny) v kuse brečet do polštáře. Nechci dostávat antibiotika na vyčerpání. A nechci dostávat antibiotika, protože ty na to vyčerpání nezabrali. Nechci cítit narůstající paniku.

A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem cítila, jak se ke mně blíží. Panikáá áá. Ten pomalu vzrůstající strach z toho, že nemám dost času, že to nezvládnu a zase se budu cítit, jak ten největší ztroskotanec. Zoufalec. Pitomec. Nesnášela jsem to a nechápu, jak jsem mohla dovolit takovému pocitu, aby se stal součástí mě.
Už jste někdy vyšilovali?
Já poslední dobou dost často a dost hodně.
Nejdřív jen tak zlehka, jako když se po kůži plíží husina a pak se to rychle znásobilo s beznadějným pocitem, že nevím, co mám proboha dělat. Třásla jsem se a brečela. Se sevřenými víčky, dlaněmi na spáních jsem skrz zaťaté zuby vrčela na celý svět, že už tohle znovu nechci zažít.
Jenže...
Nakonec se to přeneslo z paniky před zkouškou i do paniky v situacích jako: že jsem asi nastoupila do špatného vlaku, i když jsem několikrát kontrolovala číslo spoje. Že jsem ztracená s blikající smskou na mobilu, že přece každý blb dojde z Petřin na Václavák za pět minut. Protože mi někdy ztuhne krk, že se ani nemůžu napít.  A nejlepší fail byl, když se mi před týdnem vylil džus v lednici a já to musela pochopitelně hned utřít, ale podle plánu jsem se měla učit, takže jsem nestíhala...ale o kolik? Pět minut?

A tak jsem na to celé myslela. Třásla se mi stehna a žaludek se obracet, jak na horské dráze. Chudák nevěděl, jestli se má poblít nebo posrat.
Každopádně mi došlo, že...
Je to ve své podstatě hrozně stupidní. Učit se každý den o zdraví a přitom se cítit nejrozbitější za celý život.
A každý radí, jak se hodit do klidu.
Vážně nemá cenu si z toho dělat vrásky. Jen se to lehce říká než provádí.
Potřebuji lifting psychiky

povídačky

ach bože, to jsou sračky
samý stupidní povídačky

uklidni se

však
tváře
ti
brunátní

v
lehké 
lehoučké
nasrání







slzy padají

slzy padají
stékají po tvářích 
stékají do dlaní
tam

kde je nevidí
ani ten
kdo by je vidět měl
a kapesníčkem usušit směl