je to ve své podstatě, hrozně stupidní

Ležela jsem na posteli. Mezi tisíci polštáři. Mezi tisíci popsanými papíry a snažila se je vtlouct do hlavy. Ale vlastně...snažila jsem se opravdu? Opravdově, co nejvíc to jde?
Ne.Vlastně fakt ne.
Nesoustředila jsem se. Hlavou mi létaly myšlenky o hodně jiných věcech.
Co bude, když to nezvládnu? Když na něco zapomenu? Když to nestihnu? Jedna odpověď, žádná nebo všechny? 
A co bude, když to zvládnu? Tisíc dalších papírů o něčem jiném? 
Mám na to vůbec?
A chci to vůbec?
Dělalo se mi zle. Cítila jsme odpor k tomu, co bude následovat. Každé ráno jsem posouvala budík o chvilku. A ještě o chvilku, protože jsem se snažila odvrátit chvíli, kdy si budu muset sednou (lehnout) k poznámkám (do poznámek) a myslet na to všechno. I když to je naprosto zbytečný. Já vím. Soustředit se na svůj cíl, ale to bylo právě to. Já už nevěděla, co je tím mým cíle. Věděla jsem, co stoprocentně už nechci.
Nechci už každý den (celé týdny) v kuse brečet do polštáře. Nechci dostávat antibiotika na vyčerpání. A nechci dostávat antibiotika, protože ty na to vyčerpání nezabrali. Nechci cítit narůstající paniku.

A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem cítila, jak se ke mně blíží. Panikáá áá. Ten pomalu vzrůstající strach z toho, že nemám dost času, že to nezvládnu a zase se budu cítit, jak ten největší ztroskotanec. Zoufalec. Pitomec. Nesnášela jsem to a nechápu, jak jsem mohla dovolit takovému pocitu, aby se stal součástí mě.
Už jste někdy vyšilovali?
Já poslední dobou dost často a dost hodně.
Nejdřív jen tak zlehka, jako když se po kůži plíží husina a pak se to rychle znásobilo s beznadějným pocitem, že nevím, co mám proboha dělat. Třásla jsem se a brečela. Se sevřenými víčky, dlaněmi na spáních jsem skrz zaťaté zuby vrčela na celý svět, že už tohle znovu nechci zažít.
Jenže...
Nakonec se to přeneslo z paniky před zkouškou i do paniky v situacích jako: že jsem asi nastoupila do špatného vlaku, i když jsem několikrát kontrolovala číslo spoje. Že jsem ztracená s blikající smskou na mobilu, že přece každý blb dojde z Petřin na Václavák za pět minut. Protože mi někdy ztuhne krk, že se ani nemůžu napít.  A nejlepší fail byl, když se mi před týdnem vylil džus v lednici a já to musela pochopitelně hned utřít, ale podle plánu jsem se měla učit, takže jsem nestíhala...ale o kolik? Pět minut?

A tak jsem na to celé myslela. Třásla se mi stehna a žaludek se obracet, jak na horské dráze. Chudák nevěděl, jestli se má poblít nebo posrat.
Každopádně mi došlo, že...
Je to ve své podstatě hrozně stupidní. Učit se každý den o zdraví a přitom se cítit nejrozbitější za celý život.
A každý radí, jak se hodit do klidu.
Vážně nemá cenu si z toho dělat vrásky. Jen se to lehce říká než provádí.
Potřebuji lifting psychiky

povídačky

ach bože, to jsou sračky
samý stupidní povídačky

uklidni se

však
tváře
ti
brunátní

v
lehké 
lehoučké
nasrání







slzy padají

slzy padají
stékají po tvářích 
stékají do dlaní
tam

kde je nevidí
ani ten
kdo by je vidět měl
a kapesníčkem usušit směl


Až pochopím

oči uplakaný
srdce rozervaný
a ty víš
že už to nikdy nespravíš!


a já vím
že mi bude líp
víc než kdy dřív

jednou

za sto let

až pochopím o čem je svět

a pak nebudu litovat
ani jedné chvíle
kdy jsme měli společné cíle.



Místo tisíc let

než odejdeš
na něco se ještě zeptej
na cokoli chceš
jen mě tu nenechávej

samotnou stát
 hloupě se za tebou dívat
se slzami se prát
vzpomínat

a nebo jdi
nezasloužíš si

vše, co jsem ti chtěla dát
neustále se s tebou smát
krásné sny si nechat zdát

jenže každý sen mizí s ránem
do reality zase spadnem
a teď místo tisíc let
nezbylo nic než jen pár vět




Sladké

vždy! 

sladká snídaně
dortík ke kávě
čokoláda na zahnání stresu
a ještě jednu sušenku snesu

kremrole z deprese
babička koláč hned nese
neodmítnu když nabízí
sladká vůně k tomu vybízí

fidorky chroustám u televize
neodolám ani plněné koblize
a k tomu ještě menstruační žravost
už z toho nemám ani trochu radost