Šperk

Seděla jsem na taburetce před zrcadlem a rozčesávala si své dlouhé plavé vlasy. Vedle na stolku ležela kulma, na které právě zhasla červená varovná dioda. Vzala jsem jí do ruky a mezi prsty druhé ruky, jsem si vybrala jeden pramínek. Opatrně jsem ho přitiskla k rozžhavenému kovu, tak aby se poddajně vytvaroval do točité spirály. Udělala jsem to tak s každým pramenem, dokud mi okolo ramen natančila kaskáda vln, když jsem zatřásla hlavou.
Na pohovce se kdosi pohnul. Křečovitě se protáhl, rozhlédl se po pokoji a pak zase položil hlavu na vlněné prostěradlo a usnul. Byl to můj klient. Chodila jsem k němu čtyřikrát týdně, podle toho, jak se mu to zrovna hodilo. Někdy se chtěl pomilovat a někdy si chtěl jen povídat. Nechápala jsem, proč mě tu potřebuje. Proč jsem důležitější než jeho krásna žena a jeho malý syn, ale za vyptávání mě neplatil. Nebo mi právě platit tolik, abych se ho na nic neptala a on mi nemusel odpovídat.
Odložila jsem kulmu zpět na stůl a posbírala jeho poházené věci na podlaze. Oblékla jsem si černé šaty a hlubokým výstřihem a v dlaních sevřela blyštivý náhrdelník. Byl to dárek od něj. Pokaždé mě na krku tížil jako nějaké závaží. Po skončení schůzky jsem ho strhávala ze svého dekoltu a zhluboka se nadechovala. Měla jsem pocit, že mě pomalu škrtí. Neměla jsem ho nosit. Nebyl pro mě. Moje podvědomí se cítilo špatně. Nemohlo být už dál využíváno, nemohlo klamat jeho city i ty své, nemohlo už ničit.
,,Nikdy nebude jen můj,'' povzdechla jsem si. ,,A já nikdy nebudu jen jeho.''
Položila jsem šperk do kapsy u saka a z jiné si vytáhla šekovou obálku.
,,Dnes to bylo naposledy,'' řekla jsem nahlas a vyšla z hotelového apartmá.