Jizvy

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč je život tolik složitý. Tak vypjatý a agresivní. Jako dobrá detektivka, na kterou nerazíte za třicet korun v antikvariátu. Zašlou a potrhanou. Ale její obsah vás uchvátí. První věta ve vás vyvolá nepopsatelné dojmy a vy jí listujete dál a dál. Listy jsou jako z hedvábí.  Nasáklé letitou moudrostí, křehké, jako motýlí křídla. A řekněte, kolik let vám tato kniha leží na nočním stolku? Je jako přítel, podstatná část, bez které si připadáte osamělý.

Psaní je můj život. A můj život je částečně tento příběh.

Nejhorší den v roce, ale alespoň se můžu pořádně opít.

Je Silvestr... Sedím s lahví, ani nevím čeho, v ruce a notebookem položeným na klíně. Přemýšlím. 
A nad čím vlastně? Jak se z pohodové holky stal vycukaný magor, který své rty o půlnoci přiloží jen ke studenému hrdlu poloprázdné flašky? 
,,Mňau vrau...'' vyskočí za mnou na postel můj lenivý kocour a schoulí se mi k boku. Asi se taky dnes cítí pořádně sám.
Cítím se tak už osm neskutečně dlouhých let. Od doby kdy jsem se procházela po Scanském parku. Šaty mi vlály okolo útlých stehen a tenounká látka se leskla v slunečních paprscích. Procházela jsem se ve střevíčkách po vyšlapaných pěšinkách a čekala na něj. Uplynula hodina a on stále nikde. Slunce mezitím zakryl tmavý mrak a začalo být chladno. Ještě jednou jsem prošla parkem a pořádně se rozhlédla, jestli ho někde neuvidím, ale marně.
Seběhla jsem ke vchodu do metra a koupila si lístek domů. Vlak přijel za chvilinku, zastavil a otevřel dveře do vagónů. Popošla jsem blíž a nastoupila. Chytla jsem se krajního madla a čekala, kdy se metro dá zase do pohybu, když v tom jsem na kůži ucítila hrozné pálení. Jako by se mi škvařily všechny buňky a nervy. Z úst se mi vydral nelidský sten. Nejdříve to začalo od pravého ramene a pak se to naráz rozšířilo do celého těla. Nedokázala jsem ani stát. Kolena se mi pod tíhou bolesti podlomila a já se skácela na podlahu. Dusila jsem se. Byla jsem v šoku. A nade mnou se skláněl jakýsi muž, divoce se šklebil a v ruce držel prázdný kanystr. Rozhlédl se po pár cestujících. Zašklebil se a vyběhl z vlaku dřív, než se z reproduktoru ozval milý hlas moderátorky o ukončení výstupu a nástupu. Utekl. Byl fuč, prostě se vypařil a já jsem tam zůstala ochromeně ležet. Čirá tekutina mi dál rozežírala a pohlcovala to, co jí nejvíce přišlo k chuti. Nakonec mě zbavila i citu.
Nedokázala jsem se měsíce podívat do zrcadla a nedokázal se na mě dívat ani můj milý. Políbil mě a opustil stejně, jako všichni, kterým jsem se zdála zrůdná. A tak jsme tu zůstali sami. Já a můj kocour. Někdy večer, když se stmívá, zamířím do toho parku. Procházím se bosa trávou a nechávám si větrem načechrávat své jediné šaty a ochlazovat zjizvené srdce.