Cesta vlakem

Bylo úterní ráno a já jsem čekala na nádraží. Na lavičkách posedávalo pár lidí. Někteří právě objevovali svět skrze svého mobilního telefonu. Jiní se bezcílně díval do krajiny a netrpělivě nebo už úplně netečně čekal na příjezd rychlíku. Nad hlavami se k nám z rozhlasového zařízení donesl hlas průvodčího o prominutí za zpoždění příjezdu vlaku. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo nepromluvil. Všichni oznámení brali na vědomí, jako by to byla úplně normální věc, úplně normálního dne. Nic se s tím stejně nemohlo dělat. Čekala jsem, čekali jsme.
Uplynulo deset minut a hlas z mikrofonu nás opět upozornil. Tentokrát, ale na již přijíždějící spoj. Tato informace měla pro celé nádraží úplně jiný význam. Všichni se vymrštili ze svých strnulých pozic a hrnuli se ke kolejím. Vlak s uspěchaným funěním dorazil do stanice. Přehodila jsem si batoh přes rameno a bez zbytečných tlačenic nastoupila do nejbližšího vagónu.
Všechny sedadla byla obsazena. Nezbývalo mi nic jiného než se chytit madla nad hlavou v uličce a čekat, až na příští zastávce nějaké sedadlo uvolní. Bylo slyšet jak výpravčí venku pískl na píšťalku a zvedl plácačku na znamení, že vlak je připraven na cestu. Najednou sebou vagón prudce trhl, jako by od hlavního ústředí dostal výprask k rychlému odjezdu. Nečekala jsem to, a klopýtla. Nějaká dítě sedící naproti na sedačce se mi zasmálo. Ušklíbla jsem se na něj a raději se chytila pevně úchytky a snažila jsem se, co nejlépe držet balanc. Kola se na kolejích začala otáčet a zrychlovat a než jsem se nadála, byli jsme z města pryč. Dívala jsem se z okénka na ubíhající krajinu, která se mi jevila trochu jak v rozmazané šmouze. A v duchu jsem přemítala, kam všichni ti lidé směřují, kde končí jejich cesta, co je jejich cíl? Protože já jsem pořád ještě nenašla ten svůj.