Rty

Ležíme v posteli v krásných bílých povlacích peřin. Je to jako by napadl sníh a my se v něm zachumlali až po uši. Sněhová závěj nás zahřívá a nám se z ní nechce vylézt ven. Dnes můžeme ignorovat zvonění budíku, alespoň na chvilku a užívat si pár minut navíc schoulení vedle sebe.
Máš hlavu podloženou dlaní a ležíš tak klidně. Pravidelně oddechuješ hlubokými výdech a nádechy. Opatrně ti přejíždím v žlábku nad hrudní kostí. Žhneš, jako bys měl horečku, ale já vím, že je ti krásně. Máš světlou pokožku se spoustou drobných pih. Jednou jsem říkala, že ti je všechny spočítám, ale musím si je odškrtávat, jinak nějakou vynechám, nebo započítám dvakrát a ty jsi se bránil. Vytrhl jsi mi z rukou fixku a spadli jsme spolu znovu do sněhové závěje našich bílých peřin. Byla to sranda, vzpomínáš si, miláčku? 
Dýchali jsme tenkrát jeden pro druhého. Jenže jednoho dne jsem se probudila necítila nic, když mě tvé úzké rty políbily. Necítila jsem jejich měkkost, jako by byly z křídového papíru. Necítila jsem ani teplé polibky, které jsi mi dával po lících, krku a břiše. Už mě nelechtaly tvé vlasy na mé kůži. A tvá slova mi přišla najednou tak cizí. Necítila jsem k tobě nic. Byl jsi jen obyčejný muž, se kterým mi zůstalo spoustu vzpomínek. Vzpomínky uložené v mé mysli, jako jedna velká obrazárna fotek. 
A proto tu s tebou teď ležím. Nemohu ti to říct, protože vím, že ti to ublíží. Alespoň zatím ne. Ležím tu vedle tebe, nechávám se zahřívat tvým objetím a v duchu přemýšlím o jiných rtech.