Spíš

Položil sis hlavu do mého klína. Schoulil ses ke mně na pohovce a poklidně zavřel oči.
Prohlížím si tě.
Automaticky svými prsty zajedu do tvých hnědých pramínků vlasů. Náhodnými pohyby je rozcuchávám a zase narovnávám zpátky. Nepoddajně se vlní. Mírně se ti chvějí dlouhé řasy.
Na co myslíš?
Máš pootevřené rty. Mají takovou podivně růžovou barvu a u koutků jsou popraskané.
Na co myslíš?
Voníš po koupelové pěně a hrnku teplé kávy. Tváře ti jen hoří.
Myslíš na mě? Co pro tebe znamenám?
Někdy sebou trochu trhneš. Cuknou ti prsty pravé ruky nebo dokonce i celá paže. Ale já vím, že jen usínáš. Tělo se vyrovnává se spánkem.
Co znamenáš ty pro mě?
Máš položenou hlavu v mém klíně a klidně spíš.

---

Nemůžu se zbavit té dotěrné myšlenky, že vlastně nevím, kdo jsi. Kdo jsi? Znám tě už spoustu let. Věky. A stejně mi přijdeš někdy jiný. Cizí. Jako bys byl v kůži někoho jiného. Ukradl mi tě někdo? Co se to s tebou stalo? Děsíš mě. Nevím, jestli tě takového chci. Otevři oči a neuhýbej mi pohledem. Podívej se na mě, abych poznala, že tam uvnitř jsi to stále ty.
Zelené kalné oči pohltí můj zkoumavý pohled jako tekutá rašelina. Utopí se v nich každá moje myšlenka. A já mám ještě větší strach.
Silné hřejivé ruce mě chytí za zátylek a přitáhnou blíž. Zelené oči ze mě nespouštějí zrak.
,,To ty mě děsíš. To ty jsi jiná,'' řeknou jeho ústa.