Bolest, kterou budu cítit na věčnost

Vím, že mi něco říkáš, ale já tě neslyším. Vím, že se na mě zlobíš, ale mě je to jedno.

Náš vztah, který spolu máme, shořel už velmi dávno. V době kdy jsem byla ještě malá a řekla ti, že už tě nikdy nechci vidět. Tenkrát jsem zalezla za pohovku v domnění, že mě nenajdeš a už nikdy nebudeš existovat. Pak o několik let později, kdy jsem chtěla do dětského domova, aby si mě vybrala jiná maminka. A pak o pár měsíců, kdy jsem se rozhodla, se ti nesvěřovat už vůbec s ničím.

Ale stejně se každým dnem snažím náš vztah nějak usmířit. Pořád udržuji ten skomírající plamínek naděje, že by se to jednou otočilo k lepšímu. A pořád je to horší a horší.

Jsi jako puberťák, od kterého nevím co čekat. Věčně náladová a podrážděná. Vím, že můžu za mnoho věcí. Vím, že ty mi to pak budeš vyčítat. Vím, že máš se mnou potíže, i když se snažím se ti co nejvíce vyhýbat. Že nejsem ta, kterou si chtěla. Mrzí mě, že jsem se asi vydala jiným směrem, než jakým si chtěla ty. A taky mě mrzí tvůj očividný zájem a pochvaly za to co dělám. Já se snažím, jen málokdy to vyjde tak jak chceš.

Jen neříkej, že jen ty máš problémy, protože já je mám také. Neříkej, že nic nedělám, když na něčem usilovně pracuji. Neříkej, že jen ty celé noci nespíš, protože já tu dusím vzlyky pod polštářem. Neříkej, že o mně víš všechno.

Tvoje obětí a láska patří někomu jinému a já si jí ani nezasloužím. Víš, závidím mu.

Jsem ráda za ty chvíle, kdy se spolu smějeme, protože jsou to ty nejcennější vzpomínky, které na tebe mám. Možná jsou falešné, nebo smyšlené, ale jsou to ty nejlepší.

Nemůžu na tebe být zlá, protože ty jsi mi obětovala celý život. Ale víš, co mě nejvíc mrzí? Ten pocit, že mě nemáš ráda a že nevíš, jak já mám ráda tebe.


P.S.: Umírám. Pomalinku ze mě vyprchává život, který jsem nechtěla nikdy žít. Ale někde v hloubi duše jsem ráda za tu možnost. Až příště přijdu se zlomenou rukou domů, nebude to nešťastný úraz při tělocviku, bude to pokus o tvojí pozornost.