Pláně zmaru

Křičím do tmy svoje jméno. Jedinou odpovědí je tiché šumění. Nevím, kde jsem, kolik dní uplynulo od doby, kdy jsem se tu ocitl ani co bude dál.

Pod nohami mi křupou jemné zrníčka písku. V téhle tmě spíš vypadají jako zrníčka lógru na dně kafe. Ale tak to tu vypadá všechno. Černá střídá černou. Ani nevím, jestli mám zavřené oči.

Roztřesenou rukou se dotýkám víček. Jsou otevřené. Mokré od slz a beznaděje. Touží zase vidět krásný západ slunce. Ale nedočkají se.

A zase to hrozné pískání v uších. Poslední dobou slyším jen to a naříkání žaludku, které doprovázejí záchvěvy zimnice a třesavky. Ani můj vlastní chrapotný hlas už není skutečný. Moje popraskané rty už jen tiše šeptají. A co vlastně? Zbláznil jsem se. Tohle udělá s člověkem samota. Vysaje z něj úplně všechno.

Tady nevládne Bůh ani dobro, je to tu jak v Satanově kopce, uprostřed nejhrůznějších představ. Tam kde i ti nejchrabřejší bojí se jít. Pláně zmaru, tak se tomu místu musí říkat.

,,Co jsem komu udělal, že tu musím hnít?''

Další zimnice mnou projede jako vlna elektrického proudu. Ale jen tohle mi dává naději, že vlastně pořád žiji. Pořád cítím bolest. Postupem času se stává mojí nezbytnou součástí.

Stále si kladu pořád stejnou otázku: ,,Proč?''

Že by se mi někdo mstil za to, že jsem jednou štípl sušenky Oreo v našem zašlém supermarketu? A co? Měl jsem hlad. Několik dní jsem nic nejedl, potuloval jsem se ulicemi a spal na lavičkách v parku. Copak za tohle je tak velký trest. Asi bych měl začít věřit na karmu.

Ale ne, teď není čas na žertování. Tohle peklo mě potkalo za můj zpackaný život alkoholika svíjející ho se na lehátku v odvikačce. Nebo za úděl dělníka s hrubými dlaněmi, který se místo práce opíjel pivem v baru. Odplata?

Pískání v uších začíná sílit. Teď nevím, jestli je dobře, že cítím tu bolest, protože bych radši snášel prázdnotu jako mrtvá duše, než jako seschlý stařík lačnící po vodě. Bolí to. Ani nevíte jak moc.

Rukama si zajíždím do mastných vlasů a prsty svírám hlavu, jak nejvíce to jde. Mám pocit jako by se mi měla rozletět na kousky. Nevydržím to. Nehty se mi zarývají do kůže.

Černota a nic jen černá.

Beznaděj, jež se v téhle barvě skrývá.