Ranař

Stáli jsme proti sobě. Jako gladiátoři jsme obcházeli kruh, betonového kolosea. Sledovala jsem každý její krok, každý nepatrný pohyb jejích svalů. Oči měla jako vystrašený zajíc, pelášící před škodnou. Já jsem byla ta škodná. Dneska jsem byla vylosovaná já. Všichni si na mě sázeli dost vysoko. A já jsem si věřila. Moje sebevědomí, ještě nikdy nebylo tak vysoké. Cítila jsem, jak mě žene dál, nenechá mě prohrát. Jako kočka jsem číhala na svou kořist a zvažovala, kdy zaútočit. Vlastně ne, nezvažovala, vychutnávala jsem si to.
Přistoupila jsem k ní blíž. Byla menší než já, taky o hodně hubenější. Měla černé vlasy ostřihané na kluka. A na bradě se jí začali dělat vrásky. Začala natahovat. Za chvilku se tu rozbrečí. ,,Dostanu za to nějaké prémie?'' napadlo mě.
,,Ššš, to bude dobré. Ano.'' pošeptala jsem směrem k ní, aby mě slyšela jen ona. Kývla hlavou. ,,Vzdáš se?''
Upřela na mě oči, byla jak v transu. Nakrčila pravý koutek a žíly se jí na krku napjaly.
Asi nevím jak, ale ležela jsem na prsou, tváří na betonové kostce a z úst plivala krev. Ona na mě ječela.
,,Ranař.'' blesklo mi hlavou.
---

Dneska jsem byla vybraná já. Stála jsem čelem k holce, která vypadala jako nákladní vůz. Prostě korba. Nejhorší soupeř mezi všemi. Jen těžko jsem uzvedla zbraň, kterou jsem tu holku měla umlčet. Jenže jí přeceňovali a mě podceňovali. Já jsem taky něco uměla.
Vztek mi koloval celým tělem. Praskal jako elektrický proud každým svalem. Při každém pohybu jsem ho cítila čím dál víc, ale ještě jsem ho dokázala ovládat. Líně jako kočka jsem si protáhla krk. ,,Mmm..'' předla jsem potichoučku.
Vztek byl můj přítel, dokázal mě vyburcovat k nepříčetnosti.
,,Ššš, to bude dobré. Ano.'' ozvala se ta holka. Šeptala, a její slova byla určena jen mně.
Kývla jsem hlavou. Tělem mi projel další záchvěv. Po jejích slovech jsem si byla naprosto jistá. Jak dopadne ona, mě nezajímá.
,,Vzdáš se?'' zeptala se mě.
,,Žiju s přesvědčením, že nůž, který si počká, je ta nejnebezpečnější zbraň, ale i ten nůž, který rychle opětuje ránu, nejí na škodu. A já ty nože teď pevně svírám s pěsti. Dobrovolná smrt, je pod mou úroveň.''
A pak... Zase jsem cítila ten opojný pocit. Pach její krve mi dodal ještě více pokušení, už to nešlo zastavit vůbec. Rty olizovala kamennou podlahu. ,,Asi už jí došlo, kdo jsem.'' A lepší chvíle než byla teď už nikdy nebude. S řevem jsem se vrhla k ní, zasadit poslední úder.

Těšila jsem se na to.