Rovnováha

Už je mi zase šíleně. Sedím uprostřed oceánu slzy, který se s každým dalším vzlykem zvětšuje. Je mi zima. Je mi děsná zima. Schválně si otevřu ještě další okno. Venku je už tma. Nemůžu usnout. Už zase nemůžu spát. Točí se mi hlava. Marně se vykláním z okna a lapám po čistém vzduchu. Před očima mám černé mžitky. Opatrně klesám na zem pod okno. Vidím před sebou jen černobílé tečky. Hlavou mi zní bzučivý pisklavý zvuk. Jako by se všechny písně slily do jediné strašlivé melodie. Dlaněmi si svírám hlavu. Bolí to.
Chtěla bych si s něčím hodit. Něco rozbít. Nějak se tím uklidnit a vybít ze sebe ty city. Zmůžu se jen na prudké kopnutí do židle u psacího stolu.
Další vzlyky, další vlnobití oceánu. Už nemůžu. Je toho na mě moc. Jsem v propasti smutku, vzteku, zoufalství, nenávisti, lží, opovrhování, samoty, strachu a lásky.
--
Ani si neuvědomuji, že jsem ty nůžky držela v ruce.
,,Vážně? To není možné,'' přesvědčuji sama sebe po chvilce. Přece se to nemohlo stát zase.
Ale ty rány tam jsou. Pořád tak neškodné, ani ne hluboké. Drobná škrábnutí na levém zápěstí.
Někde ve stole vyštrachám krabičku s náplastmi. Pozavírám okna a zalézám do postele.
--

Usnula jsem okamžitě. A ráno jsem se probouzela s pocitem naprosté rovnováhy.