Večer jako stvořený pro procházku

Dneska je večer jako stvořený na procházku ve dvou. Chtěla bych se procházet kolem řeky, parkem nebo alejí kolem našeho baráku. Sem a tam. Sem a tam stále do kola. Tisknout se k sobě a krást si polibky.
Nebe je tmavě modré s šedivými velkými mraky. Nejsou vidět hvězdy, ale to vůbec nevadí. Ještě není tak chladno, což je trochu překvapující na to, že už je podzim. Cítím, jak mi pod nohami šustí spadlé listí.
Myslím na tebe. Myslím na nás. Mám nějakou nostalgickou náladu.
Dýchám svěží studený vzduch. Je to moc příjemné. Na chvilku zavřu oči a zakloním hlavu. Slyším jen šumění projíždějících aut na vedlejší silnici. A pak úplně nepatrně zaslechnu tichý dívčí smích. Něco mě zalechtá u pravého ucha.
,,Přestaň, to šimrá,'' říká ta holčina. A kluk vedle ní, co jí pevně drží v pase se odkloní. Nespokojeně zavrtí hlavou. Líbí se mu, že ji polibky na krku lechtají. Líbí se mu, že jí může škádlit. Zase k ní nakloní hlavu, dívčina ucukne a začne se smát.
,,Už ne, prosím,'' stoupne si na špičky a políbí ho na rty. Chytnou se za ruce a propletou si navzájem prsty. Pomalu se courají noční tmou.
Cítím jeho stisk ve své dlani. Má teplé prsty a palcem mi malými kroužky přejíždí po tom mém. Jsem děsně šťastná, že je vedle mě. Že je tu se mnou. Jen se mnou. Pro mě. A já tu jsem zas jen pro něj.
Ještě naposled mě políbí před naším domem. Pak ještě jednou. A nakonec naposled. Popřejeme si dobrou noc a já mu zamávám, když odemykám vstupní dveře. Zamává mi nazpět a pošle letmou pusu. Přejde na druhý chodník. Zmizí ve tmě.
Otevřu oči. Stojím uprostřed parku. Nikde nikdo, jen na nebi se kutálí stříbrný měsíc. Strčím si ruce do kapes, protože je mám zkřehlé. Cítím se tak sama.