Znovu se ozvala ta třeskutá rána a já jsem sebou
poplašeně cukla. Míč opsal oblouček nad mojí hlavou a dopadl za čáru hřiště.
Doběhla jsem pro něj a po zemi ho poslala protihráčce.
Stály jsme tam proti sobě. Nás dvanáct na území
ohraničeném modrým pruhem. Necítila jsem se tam v bezpečí. Byly jsme jako
figurky od člověče nezlob se. Ani trochu se mi to nezamlouvalo. Ale jim jo.
Stály mírně pokrčené v kolenou s očima doširoka otevřenýma a čekaly. Každý
pohyb byl vyměřený a nedočkavý.
A pak zvuk proťal pisklavý hlas píšťalky. Znovu se
ozvala ta třeskutá lapavá rána. Tentokrát míč letěl přímo, nebezpečně rychle.
Těsně se minul s okrajem sítě a zasáhl ruce první vyčkávající. Byla odhodlaná tu
ránu vrátit stejnou silou.
,,Křach'' Měla jsem pocit, jako by jí praskaly kosti v
zápěstí. Jen skrz zuby procedila tiché zasyčení a dál sledovala hru.
Jenže pak byla řada na mě. Sevřelo se mi hrdlo a ruce
mi ztěžkly.
,,Nezkaž jim to!'' Řval mi hlas v hlavě a já jsem se
ještě víc přikrčila.
Dívala jsem se na dívku, jak vyhazuje míč nad hlavu a
zápěstím ho odráží. Míč letěl přímo na mě. Mohla jsem ho nechat spadnout.
Vyhnout se mu a připsat druhému týmu bod. Jenže jsem je nechtěla zradit.
Nastavila jsem dlaně míči.
Odrazil se od nich, ale tentokrát kosti opravdu
praskaly. Řvaly bolestí a já jsem proklínala ten zpropadený míč, který mimo
jiné letěl úplně jinak, než jsem chtěla.
Za mými zády se ozvalo vyčítavé zasyčení.
