Vollejball

Znovu se ozvala ta třeskutá rána a já jsem sebou poplašeně cukla. Míč opsal oblouček nad mojí hlavou a dopadl za čáru hřiště. Doběhla jsem pro něj a po zemi ho poslala protihráčce.
Stály jsme tam proti sobě. Nás dvanáct na území ohraničeném modrým pruhem. Necítila jsem se tam v bezpečí. Byly jsme jako figurky od člověče nezlob se. Ani trochu se mi to nezamlouvalo. Ale jim jo. Stály mírně pokrčené v kolenou s očima doširoka otevřenýma a čekaly. Každý pohyb byl vyměřený a nedočkavý.
A pak zvuk proťal pisklavý hlas píšťalky. Znovu se ozvala ta třeskutá lapavá rána. Tentokrát míč letěl přímo, nebezpečně rychle. Těsně se minul s okrajem sítě a zasáhl ruce první vyčkávající. Byla odhodlaná tu ránu vrátit stejnou silou.
,,Křach'' Měla jsem pocit, jako by jí praskaly kosti v zápěstí. Jen skrz zuby procedila tiché zasyčení a dál sledovala hru.
Jenže pak byla řada na mě. Sevřelo se mi hrdlo a ruce mi ztěžkly.
,,Nezkaž jim to!'' Řval mi hlas v hlavě a já jsem se ještě víc přikrčila.
Dívala jsem se na dívku, jak vyhazuje míč nad hlavu a zápěstím ho odráží. Míč letěl přímo na mě. Mohla jsem ho nechat spadnout. Vyhnout se mu a připsat druhému týmu bod. Jenže jsem je nechtěla zradit. Nastavila jsem dlaně míči.
Odrazil se od nich, ale tentokrát kosti opravdu praskaly. Řvaly bolestí a já jsem proklínala ten zpropadený míč, který mimo jiné letěl úplně jinak, než jsem chtěla.


Za mými zády se ozvalo vyčítavé zasyčení.