Frostík

Zima mě štípe do tváří a na pár vlásků, které mi vyčuhují zpod čepice snáší jinovatku. Raději si ještě povytáhnu šálu víc k bradě. Zmrzlý sníh křupe pod nohami. Třpytí se jako by byl pokrytý malými krystaly diamantů, které se lesknou na slunečním světle. Bílá obloha, bílá zem.
V lese je nezvykle ticho. Všechna zvířata se tulí v teplém pelíšku a snaží se přečkat další zimní období. Letos nám svatý Martin dopřál pořádnou nadílku. Ledové vločky se pomalu snáší z nebe ve velkých chuchvalcích den co den, jako by se nahoře roztrhla velká sněhová peřina a andělé jí nestíhají zašít. Chytnu jednu vločku na rukavici. Je krásná až nadpřirozená. Líbí se mi, že každá je vždy o trochu jiná než ostatní. Dívám se na ni, ale nezbedný vítr mi jí sebere z rukavice a odfoukne dál. Ještě se rošťácky prožene v korunách stromů a shodí mi na čepici poprašek jinovatky.
Na pěšince, po které kráčím, jsou otisky kopýtek srnečky. Možná se schovává pod větvemi v houští smrků. Navátý sníh tam tvoří pevnou hradbu proti ledovému větru. Jen chudáci smrčkové musí na svých ramenech nést těžký sníh.
Ochladilo se a já vím, že se pomalu blížím na konec cesty. Našlapuji opatrně a rozhlížím se kolem sebe. Je tu? Není tu?
Zastavím se opodál mezi vysokými osikami, aby mě hned nemohl spatřit. Stojí bosí uprostřed zmrzlého jezírka a z jeho hole létají modré paprsky ledu. Kreslí na zasněženou hladinu mrazivé květy. Bílé vlasy se mu lesknou, přesně jako poprašek jinovatky. Cítím z něj chlad, ale i něco, co může i ten nejtvrdší led roztát.
,,Ahoj, Jacku,“ zamávám na ně.
,,Ahoj!“ křikne, ,,Máš brusle? Dnes tě naučím bruslit.“