Zbytečné myšlenky se musí vyběhat

Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, nechce se mi nic dělat a hlavu mi zatěžuje spousta zbytečných myšlenek.

Sahám do skříně a vyndavám z ní své tenisky. Zavazuji pevně tkaničky na dvě smyčky a vybíhám ven do přírody. Studený vítr mi cuchá vlasy a já běžím dál po lesní pěšině. Nechci se zastavit. Cítím jak jsem zpocená, jak se mi tričko lepí na záda. Neslyším nic než tlukot srdce v uších.

Topím se v zelené barvě lesa. Jehličí se leskne od deště. V krku mě štípe studený vzduch. Jsem udýchaná a musím zpomalit.

Nakonec úplně zastavuji na kraji louky s vysokou trávou. Vítr si pohrává s jejími stébly a smýká s nimi na všechny strany. Připadám si jako v moři. Prodírám se vlnami trávy doprostřed palouku. Zavřu oči a vnímám, jak mi kolem hlavy vlají vlasy, jak okolní stébla šustí, když se navzájem dotknou lístky. Lehám si do zeleně a pozoruji, jak se nebe zbarvuje do tmavě šedé barvy. Mraky se bouřlivě strkají na nebi. Vypadá to na pořádnou průtrž. Vdechuji studený vzduch a připadám si krásně. Tak nějak silně a čistě. 

První kapky dopadají na mé čelo a já se zvedám. Je čas odejít. Rozbíhám se po cestě domů. Cítím chlad od propoceného oblečení, na které se ještě nalepily kousíčky okvětních lístků a bodláčí. 
Jsem špinavá od bláta, ale říkám si, že je to jen oblečení. Za to moje hlava zase vyrovnaně sedí na mých ramenou a duše uvnitř těla je naprosto klidná.