vezmi mě za ruku, ještě jednou, prosím

,,Už je to pryč,'' pokrčím rameny. ,,Už je to pryč..''
Ale musím se pozastavit nad tím, co si to tu vůbec nalhávám.
Co je dneska vůbec za den? Středa, už dalšího nového měsíce. Stejně mi to připadá jako přesně ta samá středa, kdy jsem se snažila zbavit iluzí. Uplynula od toho dne jen chvilka. Celý měsíc. A přesto to vidím jak v rozmazané šmouze.
Kam se ten měsíc poděl? Nezbylo po něm nic, než pár slz, probdělé noci a mnoho otázek. A nejhorší ze všeho je, že se to samé přelévá do dalšího nekonečného měsíce října. Tak jak to může být už pryč?
Myslela jsem, že to zvládnu. Tak proč z toho teď nemůžu spát?
Nechápu, proč jsem vůbec mohla připustit, aby se to stalo. Proč jsem to nechala zajít až tak daleko?. Mohla jsem něco udělat jinak. Zahrnout tě celého mou láskou, hýčkat tě a říct celému světu, že jsi jen můj a já jsem jen tvá. Ale já to tak cítila, tam někde uvnitř, v mém srdci a mrzí mě, že jsem ti to nikdy nedokázala předat.

Je zvláštní, že čím víc jsme od sebe vzdálení, tím víc si vzpomínám na tvé polibky. Stydnou mi na rtech, šíji, a bokách. Tvé otisky rtů mám vyražené na kůži jako černé tetování. Chci jich mít víc, až nakonec budu úplně tmavá.
Toužím. A na tvářích mi z toho naskakuje načervenalá rumělka. Stydím se za to? Ani omylem.

Ale jak ještě dlouho bude trvat, než na tebe dočista zapomenu? Kdy k tobě vymizí poslední cit?
Řekla bych, že to nenastane nikdy. Vždycky budu stát po tvém boku. Vždycky ve mně můžeš hledat oporu. Já na tebe totiž nikdy nedokážu zapomenout a odloučit se od tebe.
Alespoň ne tak rychle, jako ses dokázal odloučit ty ode mne.