duše řekni, co chceš

Všude je bílo. Z mraků se pomalu snáší poprašek sněhu a mně to přijde neskutečné. Chytnu jednu vločku do dlaní. Je tak křehká. Ale nakonec se rozplyne v malou kapičku vody.
,,Jak se mám rozhodnout?'' ptám se sama sebe. Ta otázka je příliš těžká. ,,Chci všechno zažít znovu? Nebo úplně jinak? Chci vůbec stále žít? Jak to funguje?'' otázky se mi hromadily v hlavě a tížily mě jako trestance tíží železné závaží, jako jeho největší hřích.

Reinkarnace. Děsivé slovo. A ještě děsivější význam. Mám na vybranou? Nevím, kdo mi dal tu možnost. Existuje bůh, který před branou osudu dává druhé šance za naše skutky? Navrací život? Nebo mě pošle do věčnosti nebes či rozžhavených kotlů pekel. Tak se to přece říká v dětských pohádkách.

Nevím, jestli chci začít nový příběh svého života. Narodit se jako nemluvně a učit se všechno krůček po krůčku. S čistým štítem. Myslí, že tak bych se nikam neposunula. A navíc, já nechci zapomenout. Nechci se narodit někomu jinému, mít jinou podobu, mít jiné vlastnosti. Chci být stejná, narodit se svým vlastím rodičům, kteří jsou pro mě jen ti jediní.

Ale kdybych ten život chtěla vést jiným směrem, vyzkoušet to, co jsem nikdy neudělala. Je dost možné, že bych se znovu nezamilovala do správného člověka. A vím, že bez něj by celé ty roky nestály za nic. Neexistovalo by pak nic, a já chci mít svou rodinu. Vždycky budu mojí součástí.

Není správně měnit věci, které se staly. Moje duše by to nevydržela.
Cítím, že už nastal čas. Prostě to tak má být.
Naposledy se rozhlédnu a tento poslední obraz se mi vryje hluboko do paměti. Plíce mi zaplní studený a řezavý vzduch.
,,Bylo tu krásně...'' pronesu slovy plné něhy a pak už nic necítím. Nebe se zatáhne bílými mraky a někde v dálce zahřmí.