pod ochrannými křídly

Mám ráda tvou výšku. Můžeš se natáhnout snad i ke Sluníčku a v noci mi ukradnout pár zářících hvězd.

Teď mě však vezmi pod svá ochranná křídla, abych byla v bezpečí. Aby mi nikdo nemohl ublížit a já mohla v klidu spát. Polož mi dlaň na tvář, abych cítila, jak se z ní rozlévá teplo do mého těla.

Tvoje kůže je tak světlá a každičký sval, jakoby byl tesaný z mramoru. Přesně jako socha, řeckého vojáka, stojící v Panteonu. Avšak nestudí, ale příjemně hřeje. A stejně tak, jako dokáže pevně svírat, dokáže i nežne pohladit.

A tak mě pevně sevři a přitul se ke mně.

Snažím se dýchat ve stejném rytmu jako ty.  Opatrně mi odhrneš neposedný pramen vlasů z čela a položíš si tam svou neoholenou bradu. Ještě více mě sevřeš v objetí. 

A pak mi cosi potichoučku pošeptáš a ještě jednou to opakuješ, protože přesně nedokážeš vyjádřit slovy, to co cítíš, ale já tomu rozumím. Vnímám to stejně. Takovou energii uvnitř sebe. Představuješ si jí jako růžovou hmotu, která tě celého naplňuje. Čím blíž jsme u sebe, tak je hustší a hustší.

Stali jsme se něčím, co nedokážeme pochopit, ale víme, že jedině my jsme byli pro sebe stvořeni.