smích

Odložím si kabát a vejdu prosklenými dveřmi. O mramorovou podlahu mi rytmicky klapou podpatky. Okolo stehen se mi vlní mušelínová sukně a já nervózně až křečovitě svírám kabelku. Snažím se tvářit přirozeně, i když běžně byste na mé tváři úsměv hledali jen těžko. Připadám si hrozně strnulá. Vzduch je suchý a sem tam je naplněn obláčky cigaretového kouře. Rozhlížím se okolo po předsálí. Mé oči hledají někoho známého, ale nikdo takový tu není. Jsou tu jen samé cizí tváře, nebo už dávno vzdálené. Nemám si s nimi, co říct. Nebo to spíš oni si nechtějí nic říkat se mnou.
Ale připadá mi, že mě tajně pozorují a našeptávají jeden druhému cosi do ouška. Co si to povídají? Čemu se smějí? Rukou si lehce přejedu po sukni, abych se ujistila, že není nikde zmuchlaná. A v tom smích ještě více propukne. Tentokrát na mě už nepokrytě hledí všichni přítomní. Někteří na mě dokonce ukazují.
,,Co to má být? Přestaňte!'' Vykřiknu, ale poslední slabika mě zradí a je v ní cítit tolik úzkosti. Smích teď naplňuje celý sál. Je tak pištící, zvonivý a zároveň dutý a hrubý. Otáčím se kolem dokola a hledám cestu ven. Jenže oni mě nechtějí pustit. Z každé strany se přidávají další. Jsou všude. Začínají do mě strkat a postrkovat někam do jejich středu. Nepřestávají se smát. Je to úděsné. Marně si tisknu ruce k uším a snažím se vytěsnit ten lidský skřekot, ve který smích pomalu přešel. Některé hlasy skřípají jako zvuky nehtů přejíždějící po tabuli, některé monotónně kvílejí jako sirény poplašných zařízení. Připadá mi, že ta noc snad nikdy neskončí, že nikdy neutichnou.
A pak jsem začala ztrácela vědomí. Všechno bylo rozmazané a nejasné. Rozeznávala jsem jen obrysy postav pohybujících se lidí. Cítila jsem pískání v uších. Mé nohy se samy od sebe podlomily a já spadla na mramorovou podlahu. Znovu jsem uslyšela klapavý zvuk, ale tentokrát ne v rytmu podpatků. Zazněl mi někde uvnitř hlavy, přesně když lebka dopadala na studené dlaždice. Přesně jako když naklepnete vajíčko o ostrou hranu.