Uhelné pece

,,Pohni sebou krucinál..'' Dolehly ke mně slova nadřízeného. Měl jsem sto chutí na něj zařvat: ,,Tak si to pojď zkusit, nebo drž hubu!'' Ale neudělal jsem to. Nikdy bych se pak už odsud nemusel dostat. A já jsem se chtěl zatraceně dostat ven. Tak jsem zatnul zuby a hodil další lopatu uhlí do kotle. Trochu to zasyčelo a po rukách mi chňaply plameny. Jako kdyby mě olizoval jazyk samotného ďábla. Rychle jsem ucukl a nabral na lopalu další hromadu uhlí. Tak to šlo celý den.

Krmil jsem ty ohromné pece uhlím. Jedna lopata za maminku, druhá lopata za tatínka... Byly čím dál tím víc nenažranější. A jejich červené spáry se pomalu dostávaly ven. Na moji kůži, vlasy a monterky sedal černý šmír. Cítil jsem jeho pachuť i na jazyku. A v nose mi čpěl smrad síry. Snad jen oči mi zůstávaly stále světle modré. Nebo už taky zčernaly? Nevím. Nedokázal se na sebe podívat do zrcadla. Bál jsem se svého odrazu.Někdo mi přinesl kýbl s čistou vodou na napití. S chutí jsem jí vypil naráz. Toužil jsem se do čiré tekutiny celý ponořit, ale ta trocha musela stačit jen na zchlazení mých žhnoucích a vyprahlých útrob. Připadal jsem si i zevnitř tak, jako bych se měnil v popel.A hora černých diamantů snad stále rostla a ústa pecí se otevírala dokořán. V jednu chvíli jsem měl pocit, že mě také pohltí. Ale pak se jejich železné rty otevřely naposled, přijaly hrst pokrmu a zavřely se na věčnost. Plameny uvnitř postupně slábly až v poslední žhnoucí uhlíky.

Ani nevím, jak jsem se odsud dostal ven v tom všeobecném zmatku. Ale byl jsem pryč a byl jsem šťastný. Dýchal jsem čerstvý vzduch, slzy mračen ze mě smývaly všechnu špínu a spáleniny. Byl jsem volný.