Takové to smutné milování

Horký písek mi protéká mezi prsty a pálí mi hebkou pokožku. Chodidla se mi boří stále hlouběji a s každým dalším krokem mě zaplaví nesmiřitelná bolest, jako by mě do nohou řezaly tisíce ostrých nožů. V mých stopách se vpíjí kaluže růžové krve. Ale můj krok je ladný a půvabný, jako lehký poryv vánku, který se dotkne něčí tváře. Ještě poslední krůček a k mým prstům připluje šumící chladná mořská pěna.Vlnky se dotýkají mých nohou a vlívají mi novou odvahu ze samotného mořského dna. 

Posadím se na kámen a ponořím chodidla hlouběji do vody. Mořský proud mi z nich omývá krev a barví moře červenou barvou. Slunce pomalu usedá za obzor.Chce se mi vykřiknout: ,,Otče! Odpusť'' Ale hrdlo mám vyschlé, bez jediné hlásky.Všechno jsem vyměnila za lásku. Za lásku k princi, kterého uchvátily oči jiné dívky. Co má a já ne? Snad něžný a zvonivý smích? Má ráda spalující žár Slunce a necítí nic víc než jemný dotyk teplého písku, když se prochází po pláži. Ano, taková ona je. Krásná, zábavná a hlavně je živá a lidská. Jí nestvořila mořská pěna a nemá závoj z mořských řas. Ona je z lidského světa. Stejná jako on.

,,Ach otče, pomoz mi.'' Řekne hlas v mé hlavě a rozuteče se do všech směrů po hladině oceánu. A v tu chvíli moře zaburácí, z jeho hlubin se zvedne tmavá vlna. Vítr se prudce obrátí a u nohou se mi objeví kovaná dýka s rukovětí vysázené perlami. Leskne se v zapadajícím Slunci.Zadívám se na proud tříštící se v dáli o skály a zašeptám: ,,Děkuji ti.''