Maják

Vlny se třístí o útesy a vítr burácí. Vyhlížím ven z okna, ale vidím jen černočernou tmu. Začalo hustě pršet. Velké krápance deště dopadají na okenní tabuli v dunivé zvonkohře. Na nebi se klikatí stříbrný blesk. Na chvíli je vidět obrys majáku tyčícího se na kopci a pod ním šumí příboj vln.

Přepadá mě pocit tísně. V majáku nesvítí žádná svíce. Nikdo z námořníku bojující dnes na moři nebude vědět kam plout. Jistojistě je spodní proud nažene do náruče skal a jejich loď se roztříští na tisíce malých dřevěných sirek. Moře si vezme svoji kořist pod hladinu a co nedokáže polapit mořská pěna se vyplaví na břeh. Smutný to osud námořníků. Ale možná někdo přežije. Zešílí z té hrůzy, kterou zažil a uzavře se do točitých stěn majáku. Do konce soužení bude rozsvěcet jeho světlo a pak ho nahradí někdo další.

Znám námořníka, který měl dnes rozsvítit světlo majáku. Byl to můj mořeplavec, který mi před několika desítky let přislíbil své srdce. Plavil se s lodí přes celý Pacifik a když mířil konečně domů, rozpoutala se stejná bouře. Vítr jim přelomil stěžeň a bílé plachty se snesly s podřízenou kapitulací do vody. Mořské proudy pak nesly jejich loď až na skalnaté vrcholky, proti kterým neměla žádnou šanci. 


Do rána moře utichlo. Nebe se vyjasnilo a na obzoru se objevily rudé červánky. Nebylo slyšet žádný zpěv ptactva. Jen šum moře. A na písčitém břehu seděl jediný námořník naslouchající této melodii.