Nerozhodná

,,Nemůžu usnout. Nemůžu usnout. Nemůžu usnout. Co se to sakra děje?'' říkám si v duchu. Vždy když zavřu oči, tak tě vedle sebe spatřím. Jsi tu se mnou a objímáš mě.
,,Zmiz!'' řeknu ti a otevřu oči. Ale jsi tu stále se mnou. ,,Proč jsem si tě nechala tak pustit k tělu? Ovlivnil jsi mě aniž bych to tušila. Kdybych to věděla...tak, tak... mohla jsem se ti ubránit, ale už je pozdě. Jsi tu se mnou. Proč to děláš? Proč mě tak mučíš?'' ptám se tě, ale neodpovídáš. Jen na mě hledíš tím svým připitomělým úsměvem. Hodím po tobě polštář, ale jen prolétne tvým stínem. Žádná odezva.
,,Táhni k čertu!'' vykřiknu.

,,Nemůžu usnout. Nemůžu usnout. Spím.'' Víčka mi ztěžkla a na čele mě zašimralo vytažené peříčko z přikrývky, jakoby jsi mi chtěl vtisknout polibek na dobrou noc a popřát mi ty nejsladší sny, ale místo nich přichází jen nekonečná černá prázdnota. Nic víc, nic míň. Ale cítím, že jsi tam někde v té tmě se mnou. Schováváš se přede mnou.
,,Ukaž se mi,'' žadoním.
,,Proč?'' ozve se konečně.
,,Protože tě chci,'' zní moje odpověď ozvěnou.
,,Vážně?''
,,Za tvé polibky bych vraždila!'' Rozhlížím se slepě kolem dokola, ale nic nevidím. ,,Kde jsi?''
Žádná odezva, jen skřípavé a táhlé kvílení.