Psi

Jako každé ráno se potichu vytrácím z bytu a jdu si zaběhat. Nad obzorem se zvedá zlatavá zář. Pomalu začíná svítat. Projdu až na louku, kde začíná písčitá udusaná cesta. Sepnu ruce nad hlavou a mírnými úklony si protahuji záda. Mám zavřené oči a vdechuji studený poryv vánku. Protahuji si ruce, stehna a lýtka. Poslední úklon a můžu vyběhnout. Cítím jak moje tělo je ještě nerozhýbané a nezahřáté, ale za chvilku se podvolí. Hlasitě dýchám a dívám se upřeně před sebe. Ruce mi v rytmu kmitají okolo trupu. Dlaně mám zatnuté v pěst. Vbíhám na lesní cestu a přestávám cokoli vnímat. Jsem ponořená do své bubliny myšlenek. Když v tom blízko uslyším hlasitý štěkot. A pak další, jako by se mezi sebou rvala smečka psů. Zastavím a strnule poslouchám odkud jde zvuk. Rychle se přibližuje. Psi vyjí, vrčí, naprosto běsní. Z nedalekého křoví se vylekaně vznese houf hýlů a čejek a svým zpěvem varují celý les. Na nic už nečekám a dám se do rychlého běhu. Zbývá mi ještě několik metrů než dorazím k rozcestí u Hájenky, kde bych se před hrozícím se nebezpečím mohla schovat. Ale když už jsem tak blízko, že vidím střechu srubu, štěkot ustane. Vytratí se jako na povel od cvičitele. Zastavuji a otáčím se. Nikde se nic nehýbe, všude je klid a ticho. Až později jsem si uvědomila, že to je jen poslední fáze před hrůzným neštěstím. V lese se schovává totiž větší predátor než smečka vzteklých psů. A právě teď číhá na svou kořit.