sucho

Na obloze zabouří mrak a já se tiše modlím za pár kapek deště. Klečím na vyprahlé rozpraskané zemi, kde z trávy zbyla stébla uschlé slámy, nad kterými žalostně bzučí hmyz. Nebe je světle modré. Od severu na jih a ze západu na východ je jen jeden rozlobený obláček.

Klečím a čelem se opírám o vysušenou zem. Klaním se před všemi bohy, před celým nebem, před nekonečným vesmírem. Ruce mám spojené za hlavou v prosebném gestu. ,,Jen trochu vody, prosím!.''
Odpovědí je mi další zahřmění, ale nic víc. Slunce dál spaluje vše, co před ním není ukryto. I mne. Pomalu mi olizuje kůži a zanechává na ní červené stopy. 

Cítím jak se začínám lepit, jak mi pramínky potu stékají po zádech a čele. Opuchají mi prsty na rukou, jako by póry vyhlásily pohotovost a uzavřely svoje závity na minimum. Za žádnou cenu nepropustí ani kapičku vody. Pomalu se zvedám na nohy, aby se mi nezatočila hlava. V krku mám sucho jak v nejvyprahlejší části pouště. I když tady se také všechno brzy přemění na zrníčka písku. Ztěžka udělám pár kroků. Pod podrážkou se zvedne šedý prach. Mrak na obloze se vytratil. Rozplynul se do dálek oblohy. Je po dešti.