Studená postel

Zhasínám a zalézám do postele. Je hrozná tma. Slyším jak za oknem řádí vítr a na okenní tabuli dopadají kapky deště. Nechtěla bych teď být venku. Po kůži mi přeběhne husina, jen když si představím, že bych stála na ulici a byla mokrá a prochladlá jako nějaká krysa, která se toulá špinavou stokou. Venku je už totiž chladný a vlhký listopad, ale mně se tomu ještě nechce uvěřit. Před týdnem se spustil první liják a od té doby je nebe zatažené den co den.
A já mám neskutečnou touhu vyjít ven v oranžových krátkých šatech, lehnout si do trávy a nechat se na tváři šimrat sluníčkem. Jen tak si broukat a ze stonků pampelišek si uplést věneček do vlasů. Přetočit se na břicho a vdechovat vůni opalovacího krému ze svých paží a jen tak laškovně pohupovat lýtky sem a tam. Sem a tam...
Jenže je tma a zima. Ležím ve své posteli a tolik bych si přála, aby ses přitulil ke mně. Aby jsi tu se mnou byl a zahřál mě. Najednou mi ta postel přijde velká a prázdná. Snažím se k sobě co nejvíc přivinu měkkou peřinu. Celou si jí okolo sebe nahňoucám a zavrtám se do ní. Vypadám určitě jako velká housenka.
Usínám a děsně mě zebou nohy.