Jedna rozervaná

Nevím, co se to dělo, když jsem usínala. Bolela mě levá polovina hrudi. Jako by srdce byla rozbuška. Tříštilo se ve skleněné střepy.  A v zavřených očích mě pálily hořké slzy. Draly se ven, ale řasy, jako železné mříže, je nechtěly pustit. Dusily je uvězněné dál pod víčky.
Bolest - trýznivá a tupá. Pomalá a zákeřná.

A přitom za začátku to bylo tak nádherné. Slastné opojení, které se každým dnes měnilo v děsivou noční hrůzu.
Budila jsem se ze spaní a volala tě. Seděla jsem na posteli a rukama šmátrala po pokrývce. Nemohla jsem tě najít. Obklopovala mě tma a já začala panikařit. Kde jsi? Kde jsi? Znovu jsem ucítila tu prázdnotu nevyřčených slov o tom, že odcházíš a že už ti dávno nechybím.
NECHYBÍM!

Přišla jsem si tak vyhořelá uvnitř. Zčernalá na popel. Ponížená a smutná. Jako bych už neviděla smysl.Všechno bylo tak zoufale zbytečné. Nesmyslné.
Chtěla jsem být sama a přitom jsem tak moc toužila po obejmutí.
Cítila jsem se, jako kdybych umírala. Ne, to není pravda. Ne, to není pravda. Lež a jen samé lži. Stále dokola.
Táhni k čertu. TÁHNI do horoucích pekel!