Cesta zpátky

Na semaforu padla červená.
,,Asi vystupuješ...''
Popadla jsem kabelku, rychle otevřela dveře od auta a vzápětí s nimi prudce třískla. Přeběhla jsem na chodník.
červená...oranžová...zelená...motor zavrčel
Neohlédla jsem se.

Už je zase pozdě večer a já scházím schody do metra na Dejvicích. Na straně směr Veleslavín čeká jen pár lidí. Před chvilkou mi to ujelo a hodiny na druhé straně odpočítávají pět minut. Stojím nehnutě na místě. Přichází ke mně nějaká žena. Jednou jsem jí tu už potkala. Byla tenkrát úplně v tragickém stavu. Brečela, obličej měla usoplený a přemlouvala mě, abych jí dala drobné nebo stravenku. Teď si zase stoupá vedle mě. Já tohle škemrání fakt nesnáším. Něco tiše říká, vůbec jí nerozumím, ale fakt vůbec. Pak zaslechnu slovo stravenku a automaticky už odpovídám: ,,Ne, promiňte...'' A řeknu to víc na hlas, než bych chtěla. Chladně, bez emocí ve tváři, ale ani já po dnešku neumím ovládat svůj hlas. Ani nevím, za co se jí omlouvám.

Pokaždé, když scházím těch pár schodů na nádraží, mám pocit, jako by se na mě každý podíval a hned zhodnotil, kde jsem byla, co jsem dělala...prostě to hned věděl. Viděl ty rozcuchané vlasy, rozmazanou řasenku pod očima...možná i ty modřiny pod oblečením. Ne ty ještě ne. Ty se vybarví do všech krásných odstínů modré až zítra ráno. Ale já už přesně cítím, kde budou na mé kůži.

V tunelu se zablýskla světla. No konečně! Na ráz se otevřely všechny dveře a já do jedněch vešla. Ale v tu ránu jsem litovala, že jsme si vybrala zrovna tento vagón.

Divní lidé jezdí nočním metrem, tento i tamten s divným svetrem.
Dejvice...(věčnost)...Bořislavka...Veleslavín
schody...schody...schody

Venku začíná poprchat. Rozhlédnu se a přecházím silnici k autobusové zastávce. Dívám se na rozpis, kdy mi jede další spoj. Za dvacet minut. Bezvadný.

Stoupnu si do řady. Jsou přede mnou tři lidé. Všichni zachumlaní v kapuci. Nehnutě stojí a odolávají zimě. Stejně tak i já. Teploměr ukazuje něco málo pod nulou, ale fouká studený vítr. Třesou se mi nohy. Po chvilce se nedaleko rozlehne rozčilený hlas. Takové nesrozumitelné vrčivé mluvení. Poplašeně se rozhlédnu, ale nikoho nevidím. Za pár minut se ozve zase, ale opět nikdo nikde. 

Není to strach, ale divný nepříjemný pocit. Nechci tu být. Nechci tu stát a čekat. Přemýšlet a nechat hlavu, aby myslela na to, co se stalo a začínala to zpětně rozebírat. Je mi z toho totiž ještě větší zle. 

Sedám si k okénku a teatrálně sleduji tmu venku. Hlava najela na mód analýzy. Co myšlenka, to emoční kotrmelec. Svírá se mi žaludek. Zármutkem, ale i protože mám hrozný hlad. 

Pokaždé si říkám, že už to takhle dál nepůjde, ale je mi jasné, že nakonec zase pojedu další týden tímto busem domů.