Luky a medvěd

Luky seděla bílému medvědovi na hřbetě a rozhlížela se po krajině. Procházeli spolu údolím. Všude kolem nich byla jen vysoká zelená tráva. 
,,Kam jdeme?'' zeptala se zvědavě Luky.
,,K jezírku,'' odpověděl medvěd a ukázal čumákem směr kupředu. 
,,Jak víš, že je tam jezírko?''
,,Vím to, protože k němu chci dojít.'' 
Luky seskočila hbitě na zem. Tráva jí sahala až po pás, jak byla malinká. 
,,Tak jdeme! Také chci najít jezírko.'' zavelela a rozběhla se hustou trávou. Jenže popínavé listy jedné rostliny se jí omotaly kolem kotníků, Luky upadla a odřela si koleno. Už začínala krabatit bradu a v očích se zaleskly slzy, když v tom se nad ní sklonil medvěd. Velkou tlapou jí pohladil potlučené koleno.
,,Poneseš mě?''fňukala nešťastně Luky, ale medvěd odmítl její prosbu. Místo toho jemně chňapl do zubů její kapuci a postavil Luky zpátky na nohy. 
,,Pojď ještě chvilku. Určitě to bolet přestane, a jestli ne, tak pak tě zase rád ponesu na svých zádech. Pojď a nevzdávej to. Musíme dojít k jezírku.''

A tak šli údolím dál a na sklonku dne opravdu dorazili k jezírku. Voda v něm byla krásně čistá a ledová. Slunce už zapadalo a oni se rozhodli, že na břehu přenocují. Luky se zase vyškrábal a na medvědův hřbet a tvrdě usnula. Jeho bílé chloupky jí šimraly na tváři a ona začala snít. Nejprve se jí zdálo o cestě, kterou dnes společně ušli. O nekonečné zelené trávě. A o tom, jak upadla. Jak jí bolest pulzovala v koleni. A vzpomněla si i na dobu, kdy ještě neznala bílého medvěda a nevěděla, kam jít. Měla strach. Poplašeně sebou ze sna cukla.

Medvěd už také hluboce spal, ale jemu se zdálo, jak ráno společně s Luky vstali a vydali se na cestu. Šli dlouho předlouho vysokou hustou trávou, ale nakonec našli to, co chtěli. A zdálo se mu také to, na jakou cestu se vydají až se další den rozední. 

Spal a ani si nevšiml, že se mu začíná měnit barva srsti. Najednou už nebyl čistě bílý jako sníh, ale hnědý a tak tmavý, že se jen těžko dal rozeznat od tmy. Chloupky mu zhrubly a už nešimraly na tváři jako dřív, ale píchaly jako malé jehličky. A pak se z medvědovi tlamy ozvalo hluboké zavrčení. 

Luky se probrala a utekla od medvěda dál. Na tváři jí zasychaly slzy. Zdál se jí ošklivý sen a její medvěd to cítil, jenže už bylo pozdě. Měnil se v hnědého, plného strachu a úzkosti. Snažil se bránit, ale čím dál víc i on propadal beznaději, že tento boj je už prohraný. Potřeboval pomoct. 

Luky před sebou viděla rozlobené vrčící zvíře a bála se ho. Jenže když pohlédla na hladinu jezírka spatřila svého bílého medvěda, který se na ní usmíval. Byl tak veliký a silný. A v očích se mu zaleskla odvaha. Takového chtěla Luky medvěda. Svého bílého huňáče, který jí doprovází kupředu. 
,,Odvahu,'' zašeptala. A pak vyšla ze svého úkrytu v trávě.